Spory mezi spoluvlastníky a bývalými manžely zvlášť, to je kapitola sama pro sebe.

Nejen zákony, ale i psychologie, ba i obyčejný selský rozum, jsou většinou zapotřebí, aby se podařilo takovéto „kauzy“ zvládnout. Jsem zastáncem starého selského pravidla, že grunt se nemá dělit. Znám své předky až XVII. generací zpět. Je to trochu více, než zná většina z nás a tak vím, že až na poslední 3-4 generace, žili naši předci na vsích ve statcích a v chalupách (sedláci, rolníci – láníci, čtvrtláníci apod., zahradníci a domkaři), ti v městech pak byli měšťany… Vše mělo svůj dlouhý a pozvolný vývoj až do průmyslové revoluce, kdy se i ti ze vsí hrnuli do měst a vznikl městský proletariát. Stará dobrá pravidla začala upadat v zapomnění.

Jakýsi návrat na vesnici jsme zaznamenali v posledních letech. Vracel se nám (některým) majetek našich předků, byť některým z nás trochu paradoxně (vlastnili jej třeba jen od r. 1947 jen 2 roky, pak jim ho komunisti sebrali a těm se po r. 1991 vrátil, zatímco ti, kteří ten majetek vytvořili, pracovali na něm mnoho generací třeba bez mála 700 let, tak těm jej naše demokratická vláda sebrala a ta současná nevrátila. Čili, kde je spravedlnost?).

„Původní“ majitelé, restituenti, zemřeli a po nich nastoupili dědici. Je to pak tragédie, když (to je případ z loňského roku) se jeden z dědiců v třetí generaci – vnuk původních majitelů (restituentů) dostal do potíží, měl exekuci na majetek a tak byl i jeho podíl, jeho jedna desetina z celku, dotčena exekucí. Majetek ostatních 5 členů rodiny tak byl de facto zablokován rovněž (na vyplacení dluhu přes 1 milion korun nikdo v rodině nemá. Na pozemcích se nehospodaří, nalétávají na ně náletové dřeviny a brzo tam, na orné půdě, bude les. „Radost“ z toho mají snad jen ulítlí ekologové.

Chcete-li poradit, jak takovou situaci řešit, nebo jaká přijmout opatření, kontaktujte nás ZDE.